„Tome, kolik to bude kilometrů na Flatcher bay?“ 115 km, Míro.“ Nějak si nemůžu zvyknout na zdejší poměry. Kombinace kopcovitého terénu, změn přírodních scenérií a počasí mi snižuje průměrnou rychlost na dvanáct kilometrů v hodině. Jelikož je krátce po poledni a já mám za sebou krátkou noc, bude to určitě noční příjezd. Myšlenky na neúspěch nemají šanci. První odrážení jde snadně, energicky a i s protivětrem se kvalitně peru. Prvních třicet kilometrů držím rychlost osmnáct za hodinu, super. Musím ale hodně přikládat do kamen. Všechno co mám při sobě jsem za necelý dvě hodiny snědl. Vítr je kamarád, zatím mě neshazuje do hlubokých skalnatých břehů, fouká od moře. „Všechno jednou skončí,“ uklidňuju se při jízdě proti větru.
Každý den překonávám nějaký kopce, nejsou nekonečný, nejsou vysoký ani prudký. Občas se hecuju a do kopce se odrážím, občas jdu a tlačím, občas běžím s koloběžkou vedle sebe. Přejíždím jedno pohoří, pak druhé, třetí… Vždy se odměním dlouhými sjezdy, výhledy na moře, stáda krav a ovcí, na skály nebo holé oblé kopce. Fascinuje mne místní stavařská tvořivost. Pozor však na škarpu, kde stejně jako u nás je plno odpadu. Jsem na padesátém pátém kilometru, síly ubývají. Já chci ale pokračovat, chci to dokázat, chci tam dojet. „Vydrž, vydrž tak dlouho, dokud to nedojedeš.“, říkám si. Slunko pomalu klesá k horizontu, vítr zesiluje. To mi značně rozhazuje morálku. Jsem zvyklý se posouvat rychlosti osmnáct za hodinu,teď jedu desítkou. Matematika mě nenechává klidným, příjezd touto rychlosti očekávám po půlnoci. Už nevím čím se dostat do frekvence. Mozek se mě snaží přesvědčit, že to mám vzdát. Že jsem unavenej, že nato nemám, že to není bezpečné atd…Ha, „A to je jako všechno?“ Provokuji odvážně vítr i sama sebe. Po západu vítr větš inou ustane, přichází klid. Nebo, přichází bouře a vítr ukazuje svojí energii. Na obloze žádný stratus.
Před sebou mám velkolepé výhledy. Zátoky s členitými plážemi. Mohutné stromy ohnuté jako víly. Skalní útesy. Farmářské usedlosti a na obloze první hvězdy. Začíná noční jízda. Tu mám snad nejradši. Nic už mě nezastaví. Stačí se jen pohybovat. Pod čelovkou toho moc nevidím, můžu si aspoň třídit myšlenky. Tachometr ukazuje nájez sta kilometrů. Na konci se střídají kopce a sjezdy. Jedu opatrně, a levé straně jsou desítky metrů hluboké srázy. 110 km, jsem tu. Dokázal jsem to! „Byl to boj, ale bez boje není vítězství.“ 8 hodin čistého času na koloběžce.„Plňte si své sny“.
Mirek
