Jezero Taupo u stejnojmenného města Taupo leží ve středu Severního ostrova a je největším jezerem na Novém Zélandu. Má 193 km dlouhé pobřeží, hloubku až 186 metrů a rozlohu 616 km2. V porovnání s vodní nádrží Lipno, je 12 krát větší.
Probouzím se v jednom z mnoho campů okolo jezera a pozoruji daleké okolí. Na jihovýchod od města Taupo se tyčí kopečky s bílou peřinou. Opět mě to mohutně přitahuje. Pohoří se nazývá Tongariro National Park. Chci se tam vydat!
Trasa z Taupa na Turangi vede po východním břehu v blízkosti jezera. V mapě je cesta značená zelenou barvou, tedy rychlostní silnicí. A mapa ukazuje 55 km, dále kolem Jezera Rotoaira až do horského městečka Whakapapa, dalších 50 km. No, sakra! Jdu do toho!
Městečko Taupo projíždím bravurně. Stihnu pobavit i několik kolemjdoucích. Dospěláckou koloběžku většina lidí vidí poprvé v životě. Nejčastější otázkou je, „To je elektrický?“, „To nemá pedály?“ Město na mě působí příjemně. Najíždím na městskou cyklostezku vedoucí kolem pláží, kolem luxusních resortů, kolem odpočinkových míst a dětských hřišť. Za několik okamžiků končí cyklostezka v křoví. Zklamaně krčím rameny a pohlédnu na asfaltovou silnici, kde je provoz v plném proudu. Vzpomínám si na pohádku O Krtečkovi. Jak si Krteček vyrobit své autíčko a přidal se mezi ostatní velká auta. Nerad trávím čas na silnicích, kde je hustý provoz. Mezi vodící čárou a škarpou mám 30 cm. I když tu jsou dva pruhy, někteří mě vůbec nešetří a skoro mě chtějí svými zrcátky pozdravit. Na nějakou dobu raději volím přeci jen tu škarpu a zoufale nadávám. Konečně se krajnice rozšíří, auta však jezdí stejně dominantně. A to i přesto, že tu cyklostezka vede. Vystoupal jsem na jakousi „stolovu horu“, kde mě opět vítá, můj kamarád protivítr. Nekonečná rovinka, kde mé hudrování pokračuje. Nejbezpečněji jedou ti největší. A skoro kontaktně ti nejmenší. Radost mi dělá až kopec dolu k vodě, kde potkávám protijedoucí pár na kolech. Trochu se uklidňuji, jelikož jsem si už myslel, že na cyklistu nenarazím. Byl to pár z Japonska.
Vítr a provoz končí až ve městě Turangi, kde se posilním a odkláním se od frekventované silnice. Konečně budu stoupat do hor. Přitahuje mě monumentální masa. Mám za sebou ale 60 km a vyčerpanou kognitivní energii, večer se přibližuje raketovou rychlosti a průměrná rychlost se snižuje. Přepočítávám, ale nevzdávám to. Po sjezdu odbočuji k Jezeru Rotoaira. Podivné místo. Místo plné života, ale přitom tak temné. Různí druhý ptáků, kachny, zajíci, labutě a nekonečné množství drobného hmyzu, který ze mě vysál snad zbytek energie. Mám toho dnes plné brýle, končím!