Začínám být unavený z monotónní jízdy. Každý den je podobný a přesto rozdílný. Jedu, odpočívám, kochám se, jím, spím, poslouchám hudbu, poslouchám přednášky a přemýšlím. Mám rád změny a nové výzvy. Dobrá, pojedu trasu dlouhou 250 km až 300 km a stanovím si na to 24 hodin. Pojedu tedy 24 hodin v kuse, bez spánku, zastavím se pouze z důvodu důležitých lidských potřeb, do kterých pro tento den nebude patřit spánek a ani odpočinek.
Trasu musím napasovat mezi město Palmerston North a nejjižnější bod severního ostrova Nového Zélandu. Přiznám se, že se nechci trápit 24 hodin v hornaté oblasti vedoucí podél západního pobřeží. Hory nechám na další výzvu. Dopravíme se na východní pobřeží, kde jsem schopen naplánovat trasu relativně v nížinách. Mám za sebou již několik dálkových závodů. Vím tedy, co mohu očekávat a co budu potřebovat. Nechci to ale vnímat jako závod, bude to výlet, je to výzva.
Polovinu dne trávíme natáčením reportáže o řece Whanganui. Řeka, která má svá lidská práva. Později odpoledne se ještě musíme posunout na východní pobřeží. V průběhu cesty zjišťujeme, že kousek od mého plánovaného startu, se nachází ten kopec, o kterém již týden Jakub mluví. Při prohlížení mapy na malém mobilním telefonu si všiml kopce s neuvěřitelným dlouhým názvem.
Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu
Vzpomínám si na můj maturitní sloh, psal jsem o Milešovce. Kdybych psal o tomto 305 metrů vysokém kopci ležícím u Mangaorapa a Porangahau, jižně od Waipukurau, mezi Hastingsem a Dannvirke v jižní části Hawke´s Bay na Novém Zélandu, stačilo by jeho název zmínit pětkrát a mezi 85 ti písmenný název kopce vložit několik sloves a citoslovcí, byl by sloh určitě stejně zajímavý. No, dopadlo by to ale stejně.
Je to opět zajímavé. Nezávisle na sobě docházíme s Jakubem a Tomášem ke stejným myšlenkám. Již několikrát se nám stalo, že nás naše myšlenky přitáhly ke stejnému cíli.
Je půlnoc a právě jsme dorazili. Euforii a rychlé občerstvení přerušujeme nuceným odpočinkem. Budíček si nařizuji na 04:50. Nemohu však usnout. Vždy před podobným výkonem je můj spánek nekvalitní. Lehám si vedle auta pod plachtu, asi 3 metry od silnice. V noci mě několikrát šokově probudí projíždějící auto.
6:00, vyrážím! Obloha je zatažená, východ slunce není vidět, trochu mrholí. Necítím se vůbec dobře. Přemýšlím, že jsem měl start naplánovat kolem 10. Abychom se všichni lépe vyspali. Chtěl jsem začínat s východem slunce. Kluci jsou také nevyspalí. Také to budou mít těžké. Já si pojedu neustále v tempu, ale oni musí sedět v autě, nereagovat na moje měnící se nálady, připravovat mi jídlo a pití, kontrolovat můj fyzický stav. Mají to složitější a náročnější. Kdo někdy dělal support, tak vy.
První dvě hodiny se trápím. Počasí mě nenechává klidným, ale drží se to nahoře. Zažívám příjemný kontakt s koněm za ohradou. Jako by vědět, že potřebuji energii. Rozjíždím se. Dávám si kopce. Vychutnávám si to probouzení přírody. Krávy mě doprovází podél ohrad. Zajíci přebíhají přes cestu a ptáci energicky ohlašují nový den. Stopuje mě support car, kde se o jídlo stará Jakub a za kamerou je vždy připraven Tomáš. Rád je potkávám. Cesta ladně pokračuje směrem na jih. Vybral jsem dobrou trasu. Výjezdy jsou krátké a lehké, zvládám je vyjíždět na koloběžce. Jedu relativně v rovinatém území. Vítr je klidný, slunce se schovává a voda nepadá. Ideální počasí.
100 km máme za sebou. Rybu s pečivem a brokolicí v sobě. Kluci vypadají spokojeně, jsou rádi, když se něco děje. Já mám dobrou náladu, poslouchám hudbu a tancuji na koloběžce. Vím ale, že to přijde. Tam přede mnou, někde na mě čeká kamarádka krize. Přijde a zase odejde. Někdy je na návštěvě chvíli, někdy se jí u mě líbí déle. Průměrná rychlost je dobrá. Ranní rychlost 15 km/h, zvyšuji v dlouhodobém průměru na 18 km/h.
150 km, už je tu! Odpolední obloha zmodrala, slunce začalo výrazně topit. A najednou je atmosféra zajímavější. Chuť strávit zbytek odpoledne u jedné z nádherně čistých řek, je velmi lákavá. Nebo si jen tak sednout k vodě a popíjet zázvorové pivo. Mám cíl a chci jej dokončit. Nenechám se nalákat a pokračuji v cestě. Když odmítám tyto možnosti, přichází kamarádka krize, vzala s sebou ještě její druhou kamarádku. „Holky vítejte a dlouho se nezdržujte“. Nějak se těm děvčatům u mě zalíbilo. Propadám se v průměrné rychlosti na 10 km/h, tímto tempem tam budu za 4 hodiny. Táhnu je, až na 210 km. Podle mapy jsem 35 km před cílem, něco se v hlavě přecvaklo a já opět jedu ve stabilním tempu 20 až 22 km/h. Zajímavé, jak se ten lidský výkon mění. Hlava je základ! Za dvě hodiny bych mohl být v cíly. U majáku na nejjížnějším bodě Jížního Ostrova Nového Zélandu.
245 km, vítr zesiluje, ale mohutná chuť uvidět světlo majáku mě protlačuje kupředu. Je dávno po půlnoci a normální lidí už spí, nebo koukají na oblíbený film. My ale nejsme normální. Chceme svým příběhem upozornit na ekonomickou situace jedné svobodné maminky s postiženým chlapcem, Adámkem. Všichni tři si zasloužíme pochvalu, alespoň jedním chlazeným pivem v cíli. „Vidím světlo, to je Maják.“ Křičím kamsi do tmy a větru. Za chvíli jsme u tebe. Sakra, nějak se nepřibližuje. Pobřeží je klikaté a jedu proti větru snad ještě hodinu. Z hor se ozývá drsný zvuk od větru šlehající skaliska do toho se přidává zvuk vln…
