Každý by měl mít svojí výzvu, už jen třeba tu, aby si tu nějakou svojí našel.  Myslím si, že by každý měl pokoušet a posouvat své limity a hranice. Každý den se vrhnout do něčeho z čeho má obavy a respekt, ale přitom do toho chce jít.  Každý se musí snažit být lepší než včera.  Ne být lepší než ostatní, ale být lepší.  O svých výzvách bychom měli mluvit nahlas. Sen, který zůstává v našich myšlenkách, tam zůstane napořád. Ale touha, o které mluvíme se svým okolím, má větší šanci stát se realitou.

Sny, touhy a přání se nikdy nenaplní, pokud se nesnažíme je proměnit ve skutečnost. V tu chvíli stojíme před svou vlastní výzvou. Často slýchám: „To já bych nezvládl“, „To bych nedal“, „To neumím“. Proč takhle reagovat?  Proč si představovat, že nedokážeme něco, co ostatní ano?  Máme přeci svoje životy. Inspirujme se a snažme se najít tu svou. Takovou, která nás bude naplňovat, i když to někdy bolí. Takovou, která nás nasměřuje k větší spokojenosti. Takovou, která nám zvýší hladinku pozitivních hormonů. Zároveň takovou, kterou můžeme mít pod svou vlastní kontrolou.

Je mnoho výzev, které okolo sebe u jiných vidím. Pro někoho můžou být jednoduché pro jiného obtížné.

Někdo vyběhne kopec raz dva, druhý se na něj raději ani nepodívá. Někdo přestane kouřit ze dne na den, druhý se neustále obviňuje, že ještě nepřestal. Někdo začne hubnout okamžitě, druhý si to vždy slíbí na silvestra. Někdo žije zdravě bez bolesti, druhý se u toho trápí. Někdo vesele studuje, druhý se přesvědčuje, že je hloupý. Někdo se snaží upéct svojí první vánočku, druhý jí raději koupí. Někdo dělá něco pro radost a lásku a druhý možná kopíruje činy ostatních.

„Věř si a nic Tě nezastaví.“

Začínám být unavený z monotónní jízdy. Každý den je podobný a přesto rozdílný. Jedu, odpočívám, kochám se, jím, spím, poslouchám hudbu, poslouchám přednášky a přemýšlím. Mám rád změny a nové výzvy. Dobrá, pojedu trasu dlouhou 250 km až 300 km a stanovím si na to 24 hodin. Pojedu tedy 24 hodin v kuse, bez spánku, zastavím se pouze z důvodu důležitých lidských potřeb, do kterých pro tento den nebude patřit spánek a ani odpočinek.

Trasu musím napasovat mezi město Palmerston North a nejjižnější bod severního ostrova Nového Zélandu. Přiznám se, že se nechci trápit 24 hodin v hornaté oblasti vedoucí podél západního pobřeží. Hory nechám na další výzvu. Dopravíme se na východní pobřeží, kde jsem schopen naplánovat trasu relativně v nížinách. Mám za sebou již několik dálkových závodů. Vím tedy, co mohu očekávat a co budu potřebovat. Nechci to ale vnímat jako závod, bude to výlet, je to výzva.

Polovinu dne trávíme natáčením reportáže o řece Whanganui. Řeka, která má svá lidská práva. Později odpoledne se ještě musíme posunout na východní pobřeží. V průběhu cesty zjišťujeme, že kousek od mého plánovaného startu, se nachází ten kopec, o kterém již týden Jakub mluví. Při prohlížení mapy na malém mobilním telefonu si všiml kopce s neuvěřitelným dlouhým názvem.

Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu

Vzpomínám si na můj maturitní sloh, psal jsem o Milešovce. Kdybych psal o tomto 305 metrů vysokém kopci ležícím u Mangaorapa a Porangahau, jižně od Waipukurau, mezi Hastingsem a Dannvirke v jižní části Hawke´s Bay na Novém Zélandu, stačilo by jeho název zmínit pětkrát a mezi 85 ti písmenný název kopce vložit několik sloves a citoslovcí, byl by sloh určitě stejně zajímavý. No, dopadlo by to ale stejně.

Je to opět zajímavé. Nezávisle na sobě docházíme s Jakubem a Tomášem ke stejným myšlenkám. Již několikrát se nám stalo, že nás naše myšlenky přitáhly ke stejnému cíli.

Je půlnoc a právě jsme dorazili. Euforii a rychlé občerstvení přerušujeme nuceným odpočinkem. Budíček si nařizuji na 04:50. Nemohu však usnout. Vždy před podobným výkonem je můj spánek nekvalitní. Lehám si vedle auta pod plachtu, asi 3 metry od silnice. V noci mě několikrát šokově probudí projíždějící auto.

6:00, vyrážím! Obloha je zatažená, východ slunce není vidět, trochu mrholí. Necítím se vůbec dobře. Přemýšlím, že jsem měl start naplánovat kolem 10. Abychom se všichni lépe vyspali. Chtěl jsem začínat s východem slunce. Kluci jsou také nevyspalí. Také to budou mít těžké. Já si pojedu neustále v tempu, ale oni musí sedět v autě, nereagovat na moje měnící se nálady, připravovat mi jídlo a pití, kontrolovat můj fyzický stav. Mají to složitější a náročnější. Kdo někdy dělal support, tak vy.

První dvě hodiny se trápím. Počasí mě nenechává klidným, ale drží se to nahoře. Zažívám příjemný kontakt s koněm za ohradou. Jako by vědět, že potřebuji energii. Rozjíždím se. Dávám si kopce. Vychutnávám si to probouzení přírody. Krávy mě doprovází podél ohrad. Zajíci přebíhají přes cestu a ptáci energicky ohlašují nový den. Stopuje mě support car, kde se o jídlo stará Jakub a za kamerou je vždy připraven Tomáš. Rád je potkávám. Cesta ladně pokračuje směrem na jih. Vybral jsem dobrou trasu. Výjezdy jsou krátké a lehké, zvládám je vyjíždět na koloběžce. Jedu relativně v rovinatém území. Vítr je klidný, slunce se schovává a voda nepadá. Ideální počasí.

100 km máme za sebou. Rybu s pečivem a brokolicí v sobě. Kluci vypadají spokojeně, jsou rádi, když se něco děje. Já mám dobrou náladu, poslouchám hudbu a tancuji na koloběžce. Vím ale, že to přijde. Tam přede mnou, někde na mě čeká kamarádka krize. Přijde a zase odejde. Někdy je na návštěvě chvíli, někdy se jí u mě líbí déle. Průměrná rychlost je dobrá. Ranní rychlost 15 km/h, zvyšuji v dlouhodobém průměru na 18 km/h.

150 km, už je tu! Odpolední obloha zmodrala, slunce začalo výrazně topit. A najednou je atmosféra zajímavější. Chuť strávit zbytek odpoledne u jedné z nádherně čistých řek, je velmi lákavá. Nebo si jen tak sednout k vodě a popíjet zázvorové pivo. Mám cíl a chci jej dokončit. Nenechám se nalákat a pokračuji v cestě. Když odmítám tyto možnosti, přichází kamarádka krize, vzala s sebou ještě její druhou kamarádku. „Holky vítejte a dlouho se nezdržujte“. Nějak se těm děvčatům u mě zalíbilo. Propadám se v průměrné rychlosti na 10 km/h, tímto tempem tam budu za 4 hodiny. Táhnu je, až na 210 km. Podle mapy jsem 35 km před cílem, něco se v hlavě přecvaklo a já opět jedu ve stabilním tempu 20 až 22 km/h. Zajímavé, jak se ten lidský výkon mění. Hlava je základ! Za dvě hodiny bych mohl být v cíly. U majáku na nejjížnějším bodě Jížního Ostrova Nového Zélandu.

245 km, vítr zesiluje, ale mohutná chuť uvidět světlo majáku mě protlačuje kupředu. Je dávno po půlnoci a normální lidí už spí, nebo koukají na oblíbený film. My ale nejsme normální. Chceme svým příběhem upozornit na ekonomickou situace jedné svobodné maminky s postiženým chlapcem, Adámkem. Všichni tři si zasloužíme pochvalu, alespoň jedním chlazeným pivem v cíli. „Vidím světlo, to je Maják.“ Křičím kamsi do tmy a větru. Za chvíli jsme u tebe. Sakra, nějak se nepřibližuje. Pobřeží je klikaté a jedu proti větru snad ještě hodinu. Z hor se ozývá drsný zvuk od větru šlehající skaliska do toho se přidává zvuk vln…

„Tome, kolik to bude kilometrů na Flatcher bay?“ 115 km, Míro.“ Nějak si nemůžu zvyknout na zdejší poměry. Kombinace kopcovitého terénu, změn přírodních scenérií a počasí  mi snižuje průměrnou rychlost na dvanáct kilometrů v hodině.  Jelikož je krátce po poledni a já mám za sebou krátkou noc, bude to určitě noční příjezd. Myšlenky na neúspěch nemají šanci. První odrážení jde snadně, energicky a i s protivětrem se kvalitně peru. Prvních třicet kilometrů držím rychlost  osmnáct za hodinu, super. Musím ale hodně přikládat do kamen. Všechno co mám při sobě  jsem za necelý dvě hodiny snědl.  Vítr je kamarád, zatím mě neshazuje do hlubokých skalnatých břehů, fouká od moře. „Všechno jednou skončí,“ uklidňuju se při jízdě proti větru. 

Každý den překonávám nějaký kopce, nejsou nekonečný, nejsou vysoký ani prudký. Občas se hecuju a do kopce se odrážím, občas jdu a tlačím, občas běžím s koloběžkou vedle sebe. Přejíždím jedno pohoří, pak druhé, třetí… Vždy se odměním dlouhými sjezdy, výhledy na moře, stáda krav a ovcí, na skály nebo holé oblé kopce. Fascinuje mne místní stavařská tvořivost. Pozor však na škarpu, kde stejně jako u nás je plno odpadu. Jsem na padesátém pátém kilometru, síly ubývají. Já chci ale pokračovat, chci to dokázat, chci tam dojet. „Vydrž, vydrž tak dlouho, dokud to nedojedeš.“, říkám si.  Slunko pomalu klesá k horizontu, vítr zesiluje. To mi značně rozhazuje morálku. Jsem zvyklý se posouvat rychlosti osmnáct za hodinu,teď jedu desítkou. Matematika mě nenechává klidným, příjezd touto rychlosti očekávám po půlnoci. Už nevím čím se dostat do frekvence.  Mozek se mě snaží přesvědčit, že to mám vzdát. Že jsem unavenej, že nato nemám, že to není bezpečné atd…Ha, „A to je jako všechno?“ Provokuji odvážně vítr i  sama sebe. Po západu vítr větš inou ustane, přichází klid. Nebo, přichází bouře a vítr ukazuje svojí energii. Na obloze žádný stratus. 

Před sebou mám velkolepé výhledy. Zátoky s členitými plážemi. Mohutné stromy ohnuté jako víly. Skalní útesy. Farmářské usedlosti a na obloze první hvězdy. Začíná noční jízda. Tu mám snad nejradši.  Nic už mě nezastaví. Stačí se jen pohybovat. Pod čelovkou toho moc nevidím, můžu si aspoň třídit myšlenky. Tachometr ukazuje nájez sta kilometrů.  Na konci se střídají kopce a sjezdy. Jedu opatrně,  a levé straně jsou desítky metrů hluboké srázy. 110 km, jsem tu. Dokázal jsem to! „Byl to boj, ale bez boje není vítězství.“ 8 hodin čistého času na koloběžce.„Plňte si své sny“.

Mirek

Ihned po startu z mého nejsevernějšího bodu Nového Zélandu, z Cape Reinga projíždím kopcovitou, zelenou, prostě fantastickou krajinou. Setkávám se s přátelskými lidmi, každý mne zdraví palcem nahoru nebo jen tak přátelsky mává. Při kontaktu se mne téměř každý ptá odkud jsem, kam mám namířeno a za jak dlouho chci ujet celou trasu až na jih jižního ostrova. Když se zastavím, ptají se mne jestli nepotřebuji pomoci, jestli je vše OK, zda nechci přespat jednou tu a podruhé tam. Lákavé nabídky. Přespávám u českého páru v důchodovém věku. Před pěti lety si sem nechali přivést celý svůj život v jednom přepravním kontejneru, nakoupili půdu, postavili dům. Sousedí s lesy samotné britské královské rodiny. Jejich padesát hektarů pozemku táhnoucích se přes hluboké údolí vstřebávám pohledem ze sedla dřevěného suchého záchodu. Pohled na prales ruší pouze pár vedle sebe vysázených citronovníků s dozrávajícími žlutými plody a malé stádo ovcí. Při společném posezení naslouchám. Povídání o svobodě. O zbytečném českém negativismu. O tendenci neustále řešit politiku a stav společnosti. O tom, jak to pozitivní, které vzniká v tom nejužším sousedství může být v životě důležitější a hodnotnější než věci, které stanoví úřední nebo politická autorita. Nemají tu úřad, dokumenty a podpisy ověřuje sousedka od vedle, která má razítko neustále v kapse. Nic není problém, na vše je čas, nikdo nikam nespěchá. Rád jsem se dověděl o pohledu místních Čechů, kteří jsou opravdu posledními Čechy směrem na sever.

Stoupnutím na koloběžku se pomalu vzdaluji své všední české realitě. Cesta je pro mne chvílemi, kdy mohu svými myšlenkami ulpět na tom podstatném. Popřemýšlet nad svou rodinou, nad tím jak mohou být šťastnější, jak se naučit přirozeně přijímat, nikoho a nic nehodnotit. Jak se po návratu opět nenechat strhnout pod neustálý tlak, jak nebýt otrokem sama sebe. Sunu se krajinou v průměru čtrnácti kilometrovou rychlostí. A jediné co vím, že by všichni měli více jezdit na koloběžce. Je to skvělý stroj. I love scooter and young girls!“

Tým To je moje výzva!